Katolická církev a víra 5

Vítejte u další ze série snažící se přiblížit katolickou víru neznalým. Pokud jste ještě nečetli předchozí díly, pak si je raději nejdříve přečtěte, protože se nebudu vracet k pojmům, které jsem probral dříve. Protože ve své sérii o zcestných a "moderních" filozofiích jsem se ostře vyhradil proti pojetí svobody, tak jak ji chápe liberalismus. V tomto obsáhlém článku se zaměřím na pravou svobodu.

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Jan 8, 32

Pravda je vyšší hodnotou, která přináší sebou i pravou svobodu. Je to svoboda dětí Božích, těch co následují našeho Pána Ježíše Krista. Podívejme se pozorně na celý úryvek a žasněme nad moudrostí Boží.

Jan 8, 31 - 36
Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.
Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“
Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.
Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn.
Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.

Pán Prstenů* - Glum je otrokem prstenu. Zlá moc jenž ho svádí k hříchům v symbolice příběhu.

Pán Ježíš Kristus přichází, aby vysvobodil člověka z otroctví hříchu. Otroctví hříchu je nejhorší forma nesvobody, která je přítomná i v liberální společnosti. Naopak právě v dnešní liberální společnosti je otroctví hříchu o to více rozšířeno. Protože liberální společnost jej z podstaty zcela přehlíží a v horším případě dokonce i podporuje. Hřích je doslova jako droga, která dává velmi krátkodobý požitek, ale má dlouhodobé negativní následky - především ztrátu věčného života (nebe) jehož jedinou alternativou je druhá smrt tj. věčné zatracení (peklo). Negativní důsledky může mít a často má už i v tomto světě. Může způsobit psychické, sociální, ale i zdravotní problémy.

Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost. Přísloví 26, 11

Tento verš vystihuje zcela dokonale člověka, žijícího v otroctví hříchu. Nic se na tom nezmění, i kdyby byl jeho hřích považován za něco společensky akceptovatelného a neškodného. Nakonec onen ubohý hříšník bude přesně toto naplňovat, i přestože si to nemusí ani sám uvědomovat.

Co je tedy hřích? Co to vlastně je? Hřích je přestupek proti Božímu zákonu. Boží zákon je dvojího druhu přirozený a zjevený.

Co je přirozený zákon popsal dobře sv. Tomáš Akvinský, který toto rozdělení definoval:
Všichni lidé sdílejí s ostatním stvořením přirozený sklon k dobru: automaticky usilují o sebezáchovu. Se zvířaty sdílejí i specifičtější sklony: například pohlavní pud a starost o potomstvo. Nejdůležitější a jedinečné je u lidí jejich přirozené tíhnuti k poznání pravdy o Bohu a k životu ve společnosti. Lidé jsou proto společenští a političtí tvorové a jsou přirozeně náboženští. Přirozený zákon se vztahuje pouze na ně jako na vědomá, rozumná, morální a společenská stvoření a učí je vyvarovat se nevědomosti a neurážet nebo neškodit jiným, se kterými se musí sdružovat. Existuje tedy jedna norma pravdy a správnosti pro všechny lidi, kterou všichni přirozeně a rovně znají. Když ale dojde ke konkrétním závěrům učiněným na základě takových věčných morálních principů, pak ačkoli norma pravdy zůstává neměnná, specifické okolnosti jejího použití se liší. Protože doba se mění, mění se v konkrétních případech i druhotné přikázání či závěry, učiněné na základě neměnných mravních prvních principů. Přirozený zákon se nemění, ale je k němu přidáváno.
sv. Tomáš Akvinský Summa Theologica

Zjevený Boží zákon je pak to co explicitně oznámil Bůh svému lidu. Prostřednictvím proroků, skrze druhou osobu trojice Ježíše Krista a pak skrze jeho katolickou církev. Jak přirozený tak o to ještě více zjevený zákon ustanovuje řád na hmotné a duchovní rovině.

Porušení Božího zákona může být různě závažné. Katolická víra rozlišuje lehký a těžký hřích. Těžký hřích je nazýván také smrtelným, protože jeho následkem je druhá smrt tj. věčné zatracení (peklo).

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. Římanům 6,23

Mimochodem povedená symbolika vystihující působení zla je i v populárním a slavném příběhu Pán Prstenů*. Prsten představuje pokušení, které svádí k hříchu s falešným příslibem řešení či moci, ale jeho skutečným cílem je přivést dotyčného k jeho pravému pánu Sauronovi na jeho území (Ďábel v pekle) a tím pádem k záhubě.

Speciálním případem hříchu je dědičný hřích, který člověk zdědil od prvních lidí (Adam a Eva), kteří porušili Boží příkaz a zhřešili. Pozn. O dědičném hříchu jsem psal už v prvním díle této série.

1. Propadnutí smrti těla tj. smrtelnost a "smrti" duše tj. zatracení.
2. Náklonnost ke zlu (hříchu).

Dědičný hřích lze smýt pouze křtem. Křtem člověk vstupuje do církve, do mystického těla Kristova. Ježíš Kristus je také nazýván nový Adam, protože Bůh skrze něj vykupuje člověka z dědičného hříchu.

Římanům 5, 12-15
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.
Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon.
Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít.
S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.

Na křest se zaměřím podrobněji v nějakém dalším samostatném díle.

Desatero

Desatero je nejstarší zjevený zákon, který byl dán Mojžíšovi. V té době si Bůh vyvolil Izrael jako svůj vyvolený národ, který se měl stát kolébkou pro mesiáše a jeho všeobecnou (=katolickou) církev. V rámci tohoto vyvolení ustanovil "zákon", kterým se musel jeho lid řídit, aby dosáhl kvalit - svatosti, kterou Bůh očekával od národa respektive lidu jemu zasvěcenému. V širším kontextu byl ustanoven Mojžíšův zákon, který Ježíš Kristus završil novým a věčným ustanovením.

Ústředním pilířem Mojžíšova zákona je známé desatero Božích přikázání. Slovo „desatero“ (dekalog) znamená doslovně „deset slov“ (Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4). Těchto „deset slov“ zjevil Bůh svému lidu na posvátné hoře. Napsal je svým „prstem“, na rozdíl od ostatních příkazů napsaných Mojžíšem. Jsou to Boží slova v jedinečném smyslu. Předává nám je kniha Exodus a kniha Deuteronomium. Již od Starého zákona se posvátné knihy odvolávají na „deset slov“. Avšak jejich plný smysl zjevil teprve Ježíš v Novém zákoně.

Desatero:

1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. (Neuctívej jiné bohy)
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. (Nezneužívej Boží jméno).
3. Pomni, abys den sváteční světil. (Zasvěť jeden den v týdnu Bohu)
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5. Nezabiješ. (Nebudeš vraždit).
6. Nesesmilníš. (Měj v úctě lásku mezi mužem a ženou).
7. Nepokradeš. (Nezcizuj majetek druhých lidí).
8. Nepromluvíš křivého svědectví. (Nemluv o jiných lidech nepravdivě).
9. Nepožádáš manželky bližního svého. (Měj v úctě lásku mezi mužem a ženou).
10. Nepožádáš statku bližního svého. (Nezcizuj majetek druhých lidí).

Desatero nepřestalo nikdy platit. Naopak ještě více je vyžadováno od Boha ve vztahu k němu a k druhým lidem. Porušení jakéhokoliv bodu desatera je těžký hřích.

Umělecké ztvárnění Bůh dává Mojžíšovi Desatero

Často se lze setkat, obzvláště na internetu, s vzletnými prohlášením, že desatero je základ na němž se všichni shodnou a všichni se ho snaží dodržovat. Jsem přesvědčen, že to není vůbec pravda. Obzvláště z tvrdého ateistického jádra jsou výhrady a odmítání vůči všem bodům včetně nezabiješ (rádoby vtipná videa, kde redukují desatero na to "co má smysl"). Ve skutečnosti většina lidí desatero nedodržuje téměř vůbec, alespoň pokud se díváme na desatero podrobnějším pohledem.

Měli bychom se zamyslet a zděsit se, když si uvědomíme, že většina Čechů nedodržuje ani první tři body desatera. Pouze 2% obyvatel světí Neděli účastí na mši.

"Nesmyslná" přikázání Mojžíšova zákona
Jedním z častých argumentů proti zjevenému zákonu je poukázání na zastaralost respektive nesmyslnost, několika specifických přikázání starého zákona. To opět potvrzuje ignoranci jakou lidé a zvláště ateisté trpí v otázkách křesťanství. Konkrétně se jedná o přikázání nesít různá zrna společně, nebo nenosit oděv z více druhů vláken, apod. Tyto zákazy se týkají a postihují okultní praktiky, které byly na těchto činnostech postavené. Okultismus je proti prvnímu přikázání.

Naopak zákon o Hospodinově milostivém létě, kdy jsou propuštěni otroci a odpuštěny dluhy, o tom se z těchto kruhů nedozvíte.

Nový zákon

Matouš 5, 17
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.

S příchodem Ježíše Krista se naplňuje zákon a proroci. Podrobné předpovědi staletí staré, které se do písmene vyplnily na Kristu, jsou zajímavým tématem a dobrým námětem třeba na jeden z dalších dílů série. Pán Ježíš v průběhu svého působení káže a koná mnohé zázraky, aby podpořil to co říká.

Marek 12, 28-34
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“
Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;
miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘
Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“
I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho;
a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“
Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.

Matouš 22, 36-40
„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“
On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘
To je největší a první přikázání.
Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘
Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Pán Ježíš se nezdráhal zvýšit laťku nad zažité formální dodržování Božího Zákona.

Matouš 5, 18-28
Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.

Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘
Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení.
Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘
Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

Pán Ježíš káže lidem (Obraz - kázání na hoře)

Matouš 5, 31-45
Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!‘
Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘
Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží;
ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;
ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.
Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘
Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.
Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Toto je jenom malá část toho co Ježíš Kristus bezpodmínečně vyžaduje od těch co věří, aby mohli mít podíl na nebeském království (jednoduše řečeno, aby se dostali do nebe). Nic z toho neruší předchozí zákon, ale vyžaduje vyšší stupeň svatosti.

Vrcholem nového zákona je pak ustanovení Eucharistie - těla Božího - jako pokrmu k nejužšímu vztahu s Bohem a podílu na vykoupení a z mrtvých vstaní Ježíše Krista. Nový zákon je pak uchováván v katolické církví, kterou také sám náš Pán Ježíš Kristus, pro tento účel ustanovil. (viz. předchozí díly)

Zákon a svoboda

V dnešní společnosti a zvláště díky událostem v nedávné historii jsou dva rozšířené, ale mylné přístupy k zákonům. Jedni vidí zákon jako prostředek jak ustanovit uspořádání světa podle svého a druzí vidí zákon jako zlo, které je potřeba vymýtit. Tyto postoje se promítají jak do politiky tak i do náboženství.

Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Jan 10, 10

Zákon stanoví mantinely, které mají bránit, aby člověk neublížil sobě a ostatním a aby někdo jiný neublížil jemu. O to více Boží zákon, který je vyjádřením záměru stvořitele, přivádí člověka k životu v plnosti (ne nezbytně v hojnosti či snad bohatství). Člověk má svobodu si zvolit cestu k Bohu či cestu k jeho nepříteli Satanovi. Život nebo smrt.

Boží zákon není o tom co člověk nesmí a může, ale o tom co mu škodí a co mu prospívá. Největším škůdcem, který se snaží přivést člověka k záhubě pro svoji nenávist k Bohu a k jeho stvoření člověku, je Satan. Stejně tak i padlí andělé, kteří ho následovali ve vzpouře proti Bohu. Satan přichází podobně jako prodejci z prodejních akcí pro důchodce. Je však mnohem záludnější než člověk a následná škoda je daleko větší. Pokud je tedy člověk otrokem hříchu, potom Satan a ostatní zlí andělé (Démoni) jsou otrokářem.

Z řad ateistů občas zaznívá přirovnání Boha k diktátorovi. To je ale hluboký omyl. Bůh je dokonalým Otcem, který vyžaduje jenom věci ku prospěchu (věčnému) svých dětí. Bůh jako správný rodič nedovoluje mnohé věci, které by děti rádi dělali, přestože by to pro ně mělo i fatální následky.

Člověk, který se řídí jenom podle sebe a nedbá na Boha a jeho vůli a Zákon, není svobodný, protože se nechává unášet vším co ho zrovna strhne. To velmi dobře vystihuje následující úryvek z Písma svatého.

Žalm 1
Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači,
nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.
Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.
Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem.
Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých.
Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.

Hříšník není pod kontrolou. Stejně jako třeba alkoholik, který je přesvědčen, že může kdykoliv přestat.

Vlivem následku dědičného hříchu a působením Satana či vlivem svévolníků (lidí žijících v hříchu) je relativně jednoduché propadnout se do otroctví hříchů. Obzvlášť pokud člověk věří jenom sám sobě a spoléhá na své síly jak se mnozí kasají. Protože moc démonů je výrazně větší než síla lidská, je nezbytné se utíkat k Bohu, který je silou ještě větší. Malý národ přece nevytáhne do boje sám proti většímu a silnějšímu.

Cesta k pravé svobodě

Protikladem k životu v hříchu je milost posvěcující - svatost. Cesta ke svatosti vede jen skrz Ježíše Krista. Hříšník musí uvěřit v něj - v jeho příslib a slova - a musí se odvrátit od svého hříchu a obrátit se směrem k Bohu. Silou v tomto procesu je milost Boží, která se vlévá na člověka skrze svátosti v jeho katolické církvi. Prvním krokem pro ty co jsou stále obtížení dědičným hříchem je křest a pro ty co už byli pokřtěni, ale upadli do hříchu, je to svátost smíření (zpověď).

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jan 14, 6

To je jediná cesta k úplné svobodě skrze vtělenou Pravdu, skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Marek 16, 16

Okusit pravou svobodu, kterou dává pouze Ježíš Kristus, těm co v něj věří, je úžasný pocit, který je nesrovnatelný se svobodou, kterou se zaštiťuje liberalismus a "moderní" společnost.

K tématu pokušení, zákona jako povinnosti, ale hlavně k tématu svatosti a svátostí se určitě vrátím v některých dalších dílech této série.

* Pán prstenů (The Lord Of The Rings) je známý příběh, ale méně lidí ví nebo si uvědomuje, že je to příběh, který obsahuje křesťanské poselství. J. R. R. Tolkien byl katolík a to je hodně vidět i na jeho knihách.
Předtím než byl Pán prstenů publikován J. R. R. Tolkien napsal dopis svému přiteli knězi, otci Robertovi Murray: "Pán prstenů je samozřejmě v základu náboženské a katolické dílo; zpočátku nevědomky, ale vědomě v revizi. To je proč jsem nevložil, či neodstraňoval, žádné reference na cokoliv jako 'náboženství', kulty nebo zvyky, ve smyšleném světě. Protože náboženský prvek je absorbovaný v příběhu a symbolice." Přeloženo z angličtiny

Katolická církev a víra 4

Tento díl se bude zabývat dalším důležitým tématem nezbytným pro dobré pochopení autentické křesťanské víry tj. katolické víry. Tentokrát se zaměřím na modlitbu, která je pro většinu lidí velkou neznámou.

Vycházím z katechismu kardinála Tomáška, který vřele všem doručuji k prostudování pro všechny, kteří mají potřebu se zorientovat v katolické víře. Je psán naprosto srozumitelně stylem otázka a odpověď. Lze ho najít na internetu a stáhnout ve formátu pdf.

Úryvky (kurzívou) jsou doplněny o moje vlastní úvahy.

Co je Modlitba?

Modlitba je zbožné a láskyplné pozdvižení mysli k Bohu.

Je velice obtížené hovořit o modlitbě. Modlitba je vztahem člověka k Bohu. Ten, kdo se modlí, se učí a buduje svůj vztah k Bohu. V křesťanské víře je láska k Bohu prvním přikázáním. Avšak proti jiným náboženstvím je tento vztah vzájemný. Křesťan není otrokem Boha. Pouhým mravencem, kterého Bůh převrátí pro své potěšení (Toto je v podstatě pojetí Islámu), ale je dítětem Božím. To dává člověku vnitřně vlastní důstojnost a příslušné povinnosti.

Ve vztahu Boha s člověkem je Bůh stavěn do pozice otce. Hovoří se o něm jako o milujícím otci. V křesťanství není člověk na roveň či na cestě stanout výše než Bůh ze své vlastní podstaty. To je chápání falešných kultů člověka, které jsou jiným znovu vyjádřením prvního hříchu člověka respektive Satana (toto činí např. humanismus a východní náboženství).

V širším pojetí je církev v písmu připodobněna k nevěstě a Kristus k jejímu ženichovi. Proto veškeré modlitby mají mít charakter těchto vztahů. Jejich krásu, vznešenost, prostotu, jednoduchost, hloubku, ale především lásku i v čase utrpení.

Modlit se lze vnitřně a nebo vnitřně a zároveň zevně.

Protože existuje tento dvojí rozměr jsou modlitby společné tak i individuální. Důležité je si uvědomit, že modlitba není žádné magické zaříkávání ani opakování manter - tak se modlí pohané. Důležitý je vnitřní rozměr modlitby, který nelze opominout.

Proč se modlíme?

Máme se modlit nejen proto, že potřebujeme Boží pomoci, ale především proto, abychom Boha ctili jako svého nejvyššího Pána, jemu děkovali a jej usmiřovali. - Proto řekl Pán Ježíš: "Je potřeba se vždycky modliti a neustávati" (Lk 18,1). "Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno" (Mt 7,7). "Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení" (Mt 26,41). - Svatý Alfons napsal o modlitbě: "Svatí se stali svatými proto, že se modlili".

Kdo se modlí správně?

Modlí se správně, kdo se modlí zbožně, pokorně, důvěrně, odevzdaně do vůle Boží a vytrvale.

O vyslyšení  správné modlitby řekl Pán Ježíš: "Vpravdě, vpravdě pravím vám: Budete-li o cokoliv prosit Otce mého ve jménu mém dá vám" (Jan 16, 23).

Jak vyslyší Bůh správnou modlitbu?

Správnou modlitbu vyslyší Bůh tak, že nám udělí buď to, oč prosíme, anebo něco lepšího.

Zde bych ještě doplnil důležitý fakt, který je často opomíjen. Bůh vyslyší pouze ty co se odvrací od hříchu. Pokud někdo žije v hříchu, pak ho Bůh nevyslyší. Žít v hříchu znamená opakovaně se dopouštět nějakého hříchu a nelitovat toho. Stejně tak někoho nenávidět, neodpustit druhému, apod. je špatným signálem vůči Bohu.

Zač se máme především modlit?

Především máme se modlit za to, co je ke cti a chvále Boží a k naší spáse. Pán Ježíš o tom řekl: "Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a toto všechno bude vám přidáno!" (Mt 6,33)

Častou chybou je právě přílišné soustředění se na určitý problém a přehlížení proseb k posvěcení života a chvály Boha. Následné zklamání v případě, že modlitba není vyslyšena, přestože může jít o dobrý úmysl, může vést ke ztrátě víry v Boha. Jednoho takového člověka, alespoň dle mého úsudku, jsem viděl. Stal se z něj zarytý ateista.

Ze své osobní zkušenosti vím, že modlitby jsou vyslyšeny. Zvláště ty, které vedou ke svatějšímu životu. Osobně znám, ženu, které se zázračně zlepšil zrak na přímluvu kněze, otce Jamese Manjackala. Nosila už od dětství silné brýle, ale po modlitbě si je sundala a viděla jasně i bez nich. Důležitým znakem uzdravení od Boha je právě i uzdravení vnitřní, které vede k větší zbožnosti a lásce k Bohu. Ale i mnohem banálnější věci mohou být vyslyšeny. Pokud ale nejprve hledáte Boží království tj. usilujete žít svatý život a prosíte o milosti žít svatý život.

Příklady modliteb

Následující část rozebere nejznámější respektive nejzákladnější modlitby, které křesťanská víra zná. Tyto modlitby ačkoliv jsou jednoduché, každá jejich malá část má hluboký význam.

Otče náš

"Otče náš, jenž si na nebesích. Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi a chléb nám vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás všeho zlého, Amen."

Vysvětlení:
Otčenáš je nejlepší modlitba, protože pochází od Pána Ježíše a obsahuje krátce všechno, zač máme se modlit.
Prosby modlitby Páně. - Poněvadž modlitba "Otče náš" je od Pána Ježíše, říkáme ji modlitba Páně. Skládá se z oslovení "Otče náš jenž si na nebesích" a ze sedmi proseb. "Otče náš" říkáme Bohu, protože je náš nejlepší Otec, všechno dobré máme od něho a při svatém křtu nás přijal za své děti a dědice nebeské blaženosti. Můžeme jej prosit ještě s větší důvěrou, než děti prosí vlastního otce. Říkáme "Otče náš" a nikoliv "Otče můj", protože jsme před Bohem všichni jako bratři a sestry. Oč prosíme pro sebe, o to prosíme také pro lidi ostatní.
V prvních třech prosbách prosíme o věci božské. "Posvěť se jméno tvé." Jménu Božímu a Bohu samému patří úcta nejvyšší. Zde prosíme, aby byl ode všech poznán a náležitě uctíván. "Ne nám, Pane, ale jménu svému dej slávu" (Žalm 113, 1) - "Přijď království tvé." Království Boží na zemi je Církev, království Boží v duši je milost posvěcující a království Boží v nebi jsou svatí ve věčné blaženosti s Bohem. Zde prosíme, aby všichni lidé přišli do Církve, žili svatě a dostali se do nebe. - "Buď vůle tvá ..." Vůle Boží je to, co Bůh přikazuje nebo k naší spáse zařizuje. Zde prosíme o milost, abychom jeho přikázání poslouchali a s jeho nařízením souhlasili tak oddaně, jako svatí v nebi.
Ve čtyřech posledních prosbách prosíme o věci lidské. "Chléb náš vezdejší dej nám dnes." Chléb vezdejší neboli každodenní pokrm a nápoj, a teplo a světlo. Chlebem duchovním je slovo Boží a svátost oltářní. "Odpusť nám naše viny ..." Naše viny jsou naše hříchy a naším viníkem je, kdo nám ublížil. - "A neuveď nás v pokušení." Celý náš život je stálá zkouška. doléhají na nás pokušení od těla, od světa a od ďábla. Prosíme Boha, aby nás nenechal v pokušení klesnout. - "Ale zbav nás od zlého. Amen." Zlo je hřích, bolest, hanba, zármutek. Největší zlo je hřích těžký a věčné zavržení. - Amen znamená: Staň se, oč prosíme.

Zdrávas Maria

"Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen."

Vysvětlení:
Modlitbě "Zdrávas Maria", říkáme pozdravení andělské, poněvadž začíná slovy, kterými pozdravil Pannu Marii anděl Gabriel při zvěstování. Svatá Alžběta ji potom uvítala slovy: "Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého." Ostatní slova přidala Církev již za dávných časů.
"Zdrávas" (latinsky Ave) znamená: "Buď pozdravena!" - "Milosti plná" znamená: Od svého prvního počátku byla Panna Maria naplněna milostí posvěcující, neboť byla poskvrněna ani hříchem dědičným a uchránila se i každého hříchu osobního. - "Pán s tebou" znamená: Bůh tě vedl a chránil od počátku života. - "Požehnaná ty mezi ženami" znamená: Panna Maria je ze všech nejslavnější a chvály nejhodnější. - "A požehnaný plod života tvého, Ježíš" Tímto požehnaným plodem je její Syn, Pán Ježíš. - "Pros za nás hříšné ..." nám připomíná, abychom s velkou důvěrou Pannu Marii o všechno prosili, neboť její přímluva u Boha je nejmocnější.

Modliteb je obrovské množství a je nad rámec tohoto článku uvést jenom všechny nejpoužívanější a nejznámější. Velice rozšířený je také růženec což je soubor modliteb v přesně dané posloupnosti. Růženců je několik druhů, ale na toto obsáhlé téma by mohl být nějaký z dalších dílů.

Homosexualita, tolerance a jiné sociální inženýrství

Veřejnost se zase pěkně rozhádala. Pokud sledujte aktuální dění na internetu a v médiích nemohli jste si nevšimnout velkého rozruchu kolem "festivalu" homosexuálů v Praze. Tento obsáhlý článek jsem začal psát už před první Prague Pride frustrován mnohými názory, které jsem slyšel nebo četl.

Dobré a zlé relativní nebo objektivní
Když jsem pročítal některé příspěvky na toto téma nemohl jsem si nevzpomenout na svůj oblíbený citát, 400 let starého mistra ze seriálu a manga komiksu Saint Seiya, v japonštině:

Mimochodem je to jeden z důvodu, proč mám tento seriál tak rád. Pro jeho skutečnou myšlenkovou hloubku. Žádné prázdné filozofování, na kterém troskotají mnohé "vážné dramatické" evropské a americké filmy.
 
老師「バカ者め真の正義はどんなに時が流れてようと不変のものじゃ」
Starý mistr: "Hlupáku (blázne), skutečné dobro/spravedlnost, bez ohledu na to kolik času uplyne, je neměnné."

V seriálu ještě přidává trefný příměr dobra k proudu řeky, že nikdo nemůže změnit její přirozený směr (trvale).

Dobro a zlo nezná pokrok, evoluci, vývoj jsou to přirozeně rozpoznatelné pojmy bez ohledu na společnost. Jsou to univerzální hodnoty, které jsou svojí podstatou metafyzické. O těchto věcech není v pravomoci vlád, komisí, vědců, zájmových skupin, většiny, menšin, ale i jednotlivců rozhodovat.

Křesťané vědí, že tyto hodnoty jsou od Boha stvořitele. Jsou přirozené respektive přirozeným obrazem božím v každém člověku. Katolická teologie hovoří o přirozeném zákonu.

Na druhou stranou je tu hodnotový relativismus, který říká, že neexistuje objektivní (univerzální) dobro a zlo. Vše je relativní, plovoucí, mění si se v čase a prostoru. Avšak tento myšlenkový směr konfrontován s realitou všedních dnů, kdy dříve nebo později je jednotlivec a společnost postavena před volbu ano/ne je stejně nucena vážit dobro a zlo věcí. V takovém případě zastánci této filozofie tvrdí, že měřítkem dobra a zla je člověk sám a nebo společnost.

Myšlenkový relativismus má dva možné důsledky. Tím prvním je, že dobro a zlo neexistuje - jsou to objektivně prázdné pojmy, vytvořené člověkem. Věci prostě jsou (nejsou dobré ani špatné). Druhým vyvozením je "efekt motýlích křídel", kde moje malé subjektivní dobro může způsobit jinému člověku velké subjektivní zlo a naopak.

Toto je pravou příčinou konfliktu, jde o střet těchto dvou protikladných pohledů na svět.

Dle mého názoru je pohled hodnotového relativismu mylný. Myšlenkový relativismus je dle jeho obhájců cestou ke svobodě člověka. Jaké si odpoutání od toho co člověka svazuje (obvykle normy, morální zábrany). Ve skutečnosti toto oproštění nevede ke svobodě jedince, ale k chaosu. Člověk již není svobodný, ale pouze svázaný v závislosti na svých sobeckých tužbách a vášních. Ono očekávané blaho a štěstí se paradoxně nedostaví.

Ale i na celospolečenské úrovni je tento relativismus zhoubný. V pluralitní společnosti jsou různé názory, ideologie a filozofie vedle sebe. Mnohé z těchto ideologii jsou navzájem zcela neslučitelné a nezřídka tvoří výbušnou směs. Jedinou možností, která je dnes aplikována, je tyto názory postupně rozmělnit a nahradit jiným všeobjímajícím světonázorem*. Jestliže však všechny ideologie nahradíte novou (a kterou?), a to lze učinit jen důsledným rozkladem a proměnou všech ostatních na tu jednu, co se stane se svobodou na vlastní názor. Jistě zanikne a to je skutečnost, kterou můžeme pozorovat dnes nejen v EU, ale v celé euroatlantické civilizaci.

V praxi tedy hodnotový relativismus vede do sebe zničující spirály problémů. Protože nic není absolutně dobré a ani zlé, je relativně přijatelné vykonat nějaké to "malé zlo pro velké dobro" společnosti. Toto "malé zlo" se využívalo zejména v totalitních režimech. Protože je nutné dříve nebo později rozhodnout o povaze věci a neexistuje žádné objektivní měřítko, pouze neustále proměnlivé měřítko neexistuje žádný ideál, etalon vypovídající o kvalitě, pak je nezbytné spoléhat na vlastní úsudek, který je vždy neobjektivní a značně nespolehlivý. Člověk snadno podlehne cestě nejmenšího odporu, přestože z dlouhodobého hlediska za ni draze zaplatí.

Stejně tak jako existují axiomy v matematice tak existuje neměnný objektivní hodnotový systém dobra a zla. Třeba zabít druhého člověka bez důvodu je všeobecně považováno za špatné. Přestože lidské ratio (rozum), nezná důvod proč by tomu tak mělo být. Nechci obhajovat nebo nabádat k zabíjení, ale objektivně neexistuje racionální důvod nezabít neznámého člověka bez vyprovokování pro uspokojení vlastní potřeby. Odmyslete polici a takové věci, jste teď v ideálním modelovém světě, kde je to dovoleno. Jde čistě o filozofickou podstatu.

Opět v terminologii katolické teologie toto je praktický příklad přirozeného zákona, ten je objektivně poznatelný a neměnný. Ale pozor přirozený zákon je pouze pod-částí křesťanské tedy katolické morálky. Křesťanské pojetí** světa zde nebudu rozebírat, to je rozsáhlá problematika, výrazně přesahující jeden článek na blogu.

Homosexualita
Jediným odlišným znakem homosexuálních jedinců je jejich sexualita, proto nelze sexualitu a sex vyloučit jak se někdo snaží lživě argumentovat, že homosexualita není jenom sex. Ne, homosexualita je jenom o sexu - erosu. Pokud se odebere sex se stejným pohlavím a zamilovanost do jedince stejného pohlaví zůstane člověk jako kterýkoliv jiný. Je to sama definice homosexuality. Naše společnost je velmi tolerantní k homosexuálům.

Relativismus je natolik zakořeněn ve společnosti, že není schopna odlišit dobro od zla. Místo toho se definuje dobré jako neškodlivé. Ona racionalita, kterou se zaštiťuje moderní společnost, se nechává unášet vlnami emocí homosexuálů stavících se do role obětí. Ukazují prstem na společnost, která jim nechce dovolit každý jejich rozmar. Snaží se přetvořit společnost k obrazu svému tj. zvrácenému obrazu. Homosexuální manželství a rodiny s dětmi (adopce), homosexuální kultura, homosexuální propaganda ve školách. Zatímco západní civilizovaný svět vymírá, budeme řešit problém jak spravedlivě rozdat děti homosexuálům. Je to hořké spojení absurdní komedie s tragédií. Při prosazování svých zájmů se homosexuálové nestydí uchýlit ke lžím a historickému revizionismu. Často přisuzují neprávem homosexualitu historickým osobnostem, které se nemohou bránit sprostým nařčením.

Dnes politická garnitura tvrdě útočí na svobodu vyznání a přesvědčení velké části populace ve prospěch bezvýznamné menšiny. Ať už se podíváme do USA, Kanady, států EU a dalších vyspělých států všude je dekadence společnosti na vzestupu a s tím jak se dostávají k moci uskupení prosazující silný opatrovnický stát v ruku v ruce jde i neustálé stupňování výhod pro homosexuály a legalizování všemožných rádoby práv. Dostáváme se do opačného extrému. Zatímco kdysi byla homosexualita kriminalizovaná. Nyní budou kriminalizováni ti, kdo se postaví proti neoprávněným požadavkům homosexuálů. Například kanadský reportér byl okamžitě propuštěn poté co na svůj soukromý twitter napsal, že skutečné manželství je pouze muž a žena (zde). Takových případů postupně přibývá. Dříve tito lidé byli jenom zesměšnění nálepkou homofobie. Homosexuálové tvrdí, že naše společnost je netolerantní. To ale není pravda. Naše společnost je velmi tolerantní, protože homosexualita není zločinem jako v některých skutečně netolerantních společnostech. Cokoliv nad to už není tolerance, ale přijetí.

Vždy jako první v prosazování všemožných zvráceností jsou arci-lháři, brouci pytlíci a kolaboranti zla, masmédia. Proto už týden před průvodem jsou lidé bombardováni články:

• pár homosexuálních mužů vychovávajících dítě
• o ženě, která opustila manžela a děti, kvůli své lesbické milence
• o zaručené pravdivých informacích de-mystifikujících homosexualitu

Také nejrůznější liberální politici hned přispívají svojí troškou do mlýna propagandy. Vydávají veřejná prohlášení, vyjadřují podporu a publikují články na blogu a doslova tak přihřívají svoji polívčičku. Všichni se zaštiťují tolerancí (falešnou) a každý má alespoň jednoho kamaráda homosexuála.

Zatímco funkční manželství muže a ženy zachovává lidský rod a tím i stabilitu společnosti po všech stránkách. Pro křesťanství (katolické) má i spirituální rozměr jako nerozlučný svazek muže a ženy od Boha. Mnozí radikální homosexuálové se netají nepřátelstvím k (tradiční) rodině. Změna definice manželství je prý neškodná a dle jiných naopak přímo žádoucí a prospěšná. Jako vše co homosexuálové požadují, ale jak se říká stokrát nic umořilo osla.

Morální relativisté a pluralitní společnost slaví vítězství. Je to také díky tomu, že většina lidí jsou lidé zcela neteční. Pouze pokud je někdo praští do nosu tak se začnou bránit a zajímat co se to děje. Pro homosexuály to znamená, že v budoucnu s velkou pravděpodobností dostanou adopce do svých homo-svazků. Je to ale vítězství Pyrrhovo. Společnost je v krizi a bude hůře. Jak už jsem řekl, západní společnost vymírá - empirický fakt. Důchodová krize je důsledkem toho. Ekonomická krize v širším smyslu je dalším dílem rozmělněné morálky relativistů. Nechci zde rozebírat všechny příčiny. Civilizace nihilismu (prakticky důsledek liberalismu a volnomyšlenkářství) a hedonismu je neudržitelná. Stejně jako je komunismus utopii tak i pluralitní společnost je utopii. Všichni tito osvícenci nové doby, nejpokrokovější z nejpokrokovějších a vše milující (tolerantní) vymřou. V západním světě zůstanou jenom opravdově tolerantní konzervativní křesťané a nic netolerující muslimové.

* Pokud jste slyšeli o tavícím kotli Evropy, pak to je přesně tento proces.
** Když dva říkají totéž, neznamená to totéž. Dle mého názoru, nejčastější nepochopení křesťanů vyplývá mimo jiné i z odlišného chápání značného množství abstraktních pojmů - pravda, víra, svoboda, láska, atd.